07 - Vyúčtování

Vyúčtování

Následující stručný rozpis výdajů zobrazuje jen peníze, se kterými jsme nakládal přímo já. Tyto peníze jsem si vyžádal o matky představené, osobně utratil a mám k nim potřebné doklady a detailní evidenci. Údaje jsou uvedeny v tanzánijských šilincích (TSh) a jejich celková částka se rovná 4 100 000 TSh.

Další podstatná část finančních prostředků zůstala k dispozici přímo matce představené, která zajišťovala zejména nákup materiálu a realizaci prací na misijním domě a přilehlém sirotčinci. Evidenci těchto výdajů zajišťují sestry. Vyúčtování sbírky na stavbu misijního domu, která skončila 11. 12. 2009, bude zveřejněno na našich stránkách v nejbližší době.

Stavba misije 136 100
Barva, lak, ředidlo – malování koupelen a WC, lakování oken a židlí.

Sponzoring sirotků 1 021 700
Výdaje za školné, internát, uniformy, boty, učební pomůcky atd. pro tyto sirotky: Chacha, Amri, Ben, Oscar, Gideon, Athumani.

Škola škole 2 618 000
Materiál na opravu tříd, výrobu lavic, stavbu WC, platy řemeslníkům, přeprava materiálu.

Provoz misije a ostatní 324 200
Kolo pro sestry, moskytiéry a deky pro nové sirotky, aj.

V sirotčinci teď tedy máme 3 mladé kluky, kteří chodí na základní školu – Faustino, Abu a Ayubu. Další dva starší kluci, Amri a Chacha, studují na střední škole, kde tráví i většinu roku. Domů se vrací jen na prázdniny.

Kromě nich sponzorujeme na střední škole ještě další čtyři kluky, kteří bydlí u svých opatrovníků (většinou prarodič).

06 - Poslední dny

V posledním týdnu jsme jeli do partnerských škol Galuly a Ilasila (já a Eliška), zatímco Adéla s Radkem vezli sirotka Amriho do jeho nové školy a zaplatit školné. Ani na jedné škole ještě nebyly práce dokončeny, potřebovaly další týden, stejně jako ostatní školy v programu, jak jsme se dozvěděli později.

Bohužel jsou letenky už koupeny a my musíme odjet v daném termínu. Náš měsíční pobyt byl velmi vytížený a krátký, ale nešlo to jinak. Dohodli jsme se tedy tak, že matka představená (Mama Mkuu) přijede výsledné projekty nafotit později a snímky nám pošle emailem. Také vyřídí proplacení odměn řemeslníkům a zařídí trasport lavic pro školu v Mahangu.

Foto: že by se nad naší školkou v Mahangu stahovala černá mračna?

V Simike jim v učebně zbývala jen podlaha, tzn. nějaké tři dny. Posnídal jsem s ředitelem u něho doma (dům ředitele je vždy u školy), rozloučil se a po cestě se ještě stavil ve škole v Mahangu, abych se rozloučil a oznámil, že jim lavice přivezou později.

Foto: přední část misijního domu; Ben, jeden ze sponzorovaných sirotků, jde z večerního doučování s Adélou

Na misiji nám přijeli dva řemeslníci nahazovat omítky na plot, připravit instalaci brány a postavit kostrukci pro vodní nádrž. Také přijedou další dělníci připevnit již koupené okapy, ze kterých bude téct čistá dešťová voda do vodní nádrže o objemu 2000l, kterou už přivezli minulý týden. Tato zásobárna životodárné tekutiny, navíc čisté, bude velice důležitou pomocí a zlepšením života na misiji a v sirotčinci.

Foto: dvůr na misiji s vodní nádrží; brána připravená na montáž

Další novinka, na vesnici ani nikde v okolí nevídaná (všichni vaří na ohni), je sporák nebo kamna, které jsme nechali pro sirotčinec vyrobit. Se dvěma plotýnkami a troubou je to tu naprostý unikát, který navíc usnadní práci a sníží spotřebu dřeva.

Foto: právě přivezená kamna

Poslední večer, resp. noc ostatní dobrovolníci za pomoci sirotka Faustina připravovali burákové máslo z oříšků, které jsem koupil ve městě. Byla to bašta a zbylo nám ho spousta na cestu, což byl plán. Dokonce jsem nějaké dovezl až domů na Moravu.

Foto: Radek bouchá buráky

Po cestě z Mahanga do města jsme se stavili v blízkém městě Igurusi, kde jsme měli sraz se sestrou Mbuďou, osmdesátiletou vitální babičkou s vynikající znalostí angličtiny (strávila 8 let v USA). Ta nám ukázala jednoho ze tří bratří - sirotků, které by chtěla umístit k nám do sirotčince. Stará se o ně děda, ovšem slovo stará zřejmě není na místě, spíše je zanedbává a navíc hodně pije.

Druhé dvě děti byli někde u příbuzných, kteří si je na chvíli vzali, takže jsme je neměli možnost poznat, vyfotili jsme teda alespoň chlapce Johanu (Johana je tu mužské jméno, stejně jako Andrea, jak říkají mně).

Foto: Johana

No a to je vše z reportáží dobrovolníků. Musím poděkovat všem, kteří se mnou letos jeli, byli mi obrovskou pomocí, rychle se zorientovali a dokázali za mě vyřešit dost úkolů, které bych jinak muset dělat sám a zřejmě je ani všechny časově nezvládl.Takže ještě jednou ASANTE SANA.
Vyúčtování peněz, které jsem v Tanzánii utratil, bude uvedeno v dalším příspěvku.

Moje díky samozřejmě musí patřit i vám, našim příznivcům, kteří nám umožňujete tady v Tanzánii pomáhat. S vaší pomocí se nám podařilo vykonat kus práce, ve které chceme dále pokračovat. S tím, jak se nám rozrůstá sirotčinec, bude potřeba zajistit dostatek finančních zdrojů na jeho spravování, tj. jídlo, ošacení, zdravotní péči, školní pomůcky atd. pro sirotky, vylepšit interiér i exteriér centra i misije a dalších věcí okolo. Na to budeme potřebovat vaši podporu a pomoc.

05 - Škola škole

Program Škola škole

Souhrn výsledků projektu Škola škole, ve které školy v ČR pomáhají svým partnerským školám v Tanzánii.

Ilasilo - 470 žáků, 8 učitelů, 5 tříd, dvě další třídy se staví z peněz, co se sesbírají od rodičů a dárců. Škola otevřena v roce 1999. Partnerská škola ZŠ a MŠ Mutěnice.

Problémy - mají nedostatek učeben, špatné záchody pro holky.
Vybraná částka v Kč 4 400,-, v TSh 305 000,- se použila na stavbu nových toalet pro děvčata. Jímka byla hotová, tak jsme zafinancovali zbytek.

Foto: jímka připravená na nové záchody; staré záchody



Oznámení, že budeme stavit nové záchody vyvolalo bouřlivý ohlas, hlavně u holek. Není se co divit, takovou hrůzu jste ještě neviděli, to se vsadím. Konkrétnější fotky tu raději ani nepublikujeme, jen je ukážu přímo dětem v našich školách.

Foto: Matka představená a Ondra promlouvají k žákům Ilasila; rozestavěné třídy a nové učebny dokončené nedávno

Podlaha je pokrytá výkaly a v hlíně jsou velké díry, jak se celá hliněná podlaha postupně rozpadá a odhaluje dřevěné trámy a větve pod ní. Tento stav není jen nehygienický, ale hlavně životu nebezpečný. Není to tak dávno, co nám v Mahangu vyprávěli příběh kluka z vedlejší vesnice, který se utopil poté, co se pod ním propadl záchod.


Video: žáci z Ilasila zpívají hostům

Protože dřevo na krovy i plechy na střechu jsou ve škole nachystány pro stavbu dvou dalších tříd, nakoupili jsme jen cement a vápno a tím nám celá částka, kterou partnerská škola v Mutěnicích vybrala, stačila.


Bohužel jsme už nestihli vyfotografovat kompletní stavbu, v době našeho příjezdu se dokončovala střecha, zbývají omítky a ochranná zídka, vše má být hotové do konce prvního týdne v únoru. Celá stavba má 14 malých záchodů místního typu

Foto: stav nových záchodů před naším odjezdem


Galula - nejstarší škola v oblasti. Založena v roce 1947 při místním kostele, později přestěhována do současných prostor v roce 1974. 11 učitelů, 751 žáků, 8 tříd. Partnerská škola Dubňany.


Foto: učebny v Galule; období dešťů; žáci pózují na společném snímku

Problémy - nedostatek tříd a učitelů, učební pomůcky, staré ubytovny pro učitele, přecpané třídy, nedostatek lavic, špatné toalety. Mají dobré výsledky se žáky, 75%-ní úspěšnost při zkouškách na střední školu.


Video: Matka představená čte dopis školačky z Dubňan žákům Galuly

Vybraná částka v Kč 16 020,-, v TSH 1 058 000,-.


Foto: učitelský sbor ZŠ Galula; sledování fotek a videí z partnerské školy v Dubňanech


Foto: stav třídy před naším odjezdem. Zbývá vymalovat, namontovat okna se skly a dveře.

Opravili jsme nedokončenou třídu, tzn. omítky, vymalování, okna a dveře. Bohužel třída v době našeho odjezdu nebyla ještě hotová, dokončit se má až po našem příjezdu do ČR. Snímky kompletně dokončené učebny pořídí později matka představená, se kterou jsme do Galuly a Ilasila jeli. Za zbylé peníze jsme ještě nakoupili mapu a nástěnku do přírodopisu, jak nás o to učitelé požádali.


Mahango - 490 žáků, 8 učitelů, 7 tříd. Partnerská škola ZŠ Újezdec.

Největší problém je ubytování pro učitele a nedostatek lavic.

Vybraná částka v Kč 7 354,- , v TSh 500 000,-.

Za vybranou částku jsme nechali vyrobit deset lavic z odolného dřeva. V době našeho odjezdu bylo dokončeno jen několik lavic. Jejich dokončení, přepravu do cílové školy a předání škole zařídí matka představená po našeho odjezdu (cca do 2 týdnů).


Foto: žáci se mačkají, aby byli co nejblíže bělochům; paní učitelka si zkouší hod "krikeťákem"

Když jsme vyprávěli učitelům, jaký je u nás, např. v jejich partnerských školách poměr žáků a učitelů, jen se smáli. Když jsem ještě vysvětlil, že mnohdy je příliš málo žáků, jen se divili a briskně navrhli, abychom nějaké učitele poslali do Tanzánie, popř. mohou oni poslat nějaké žáky k nám.


Video: žáci z Mahanga zpívají pro hosty


Simike - 520 žáků, 7 učitelů, 7 tříd (včetně námi čerstvě opravené učebny). Partnerská škola ZŠ Uherský Brod I.

Problémy - nedostatek učeben a lavic. Některé učebny jsou ve špatném stavu.

Vybraná částka v Kč 10 319,-, v TSh 755 000,-


Foto: cesta do Simike je v období dešťů těžko přístupná; běloch je pro děti ještě pořád velkou zvláštností

Opravili jsme třídu do té míry, aby mohla být používána k výuce, tj. nechali jsme udělat podlahu a omítky. Na víc nevyšly peníze. Zdi byly v době našeho odjezdu hotové, podlaha se ještě dodělává.


Foto: třída, která se opravovala; interiér třídy před opravou

Spolupráce se školou v Simike funguje skvěle a ukázkově z obou stran, které si vzájemně partnerství váží a snaží se jej prohlubovat. Je to i díky nyní již dlouhodobé spolupráci, která se osvědčila a já musím poděkovat specificky řediteli v Simike, se kterým se mi velice dobře spolupracuje.


Foto: učebna o omítnutými stěnami před pokládáním štěrku a betonováním; ředitel ukazuje dětem výrobky českých žáků

Když např. viděl, jaké výrobky vyráběli žáci ze školy v Újezdci, rozhodl se pro něco podobného i v Simike a hned zapojoval děti, ukazoval jim produkty a navrhoval, aby i něco drobného vyrobili, co by pak jejich kamarádi z Uherského Brodu mohli třeba prodávat. Tak uvidíme, co z toho vzejde.

04 - Lepší použité než nové

Po návratu na nás čekali dva noví sirotci - Abu a Ayubu, bratři, o kterých jsme psali v předchozí reportáži. Rychle se otrkali a teď už chodí na základku do Mahanga. Holky s Radkem šli klukům nakoupit uniformy, boty, ponožky a další ošacení, zatímco já s Amrim jsme jeli na okresní úřad - další bitva o jeho přestup na druhou školu.

Foto: Abu a Ayubu si vybírají s Eliščinou pomocí boty; Ayubu a Abu v nových uniformách

Bitvu jsme prohráli, nebyl přítomen nikdo, kdo by nám pomohl a tak jsem to nechal už na Amrim, ať cestuje a zařizuje. To se mu nakonec ke konci týdne podařilo, po značném úsilí, musím říct a tak jsem s ním v sobotu jel na nákupy potřebných věcí na internát (matrace, boty, batoh apod.) a v pondělí může nastoupit.

Ještě se rychle zmíním o nákupu bot. Existují tu dvě možnosti: jedna je koupit krásné nové boty z Číny za nízkou cenu. Jejich životnost se dá počítat na dny, v lepším případě na měsíce. Kvalita je nízká s důrazem na pěkný vzhled. Pokud ovšem chcete kvalitu, která vydrží, musíte sáhnout po druhé možnosti, což jsou použité boty z Evropy. I když jsou ochozené, většinou se dá vybrat slušně zachovalá obuv špičkové kvality za nízkou cenu. Proto klukům kupujeme většinou právě tyto boty z pravé kůže s pevnou podrážkou vyrobené v Evropě.

Se sestrama jsme projednávali, kolik bude stát vydržovat jednoho sirotka na rok, tzn. jídlo, ošacení, zdravotní péče, školní pomůcky atd. Dospěli jsme k číslu cca 420 000 TSh, tedy něco kolem 6500 Kč na jednoho sirotka na jeden rok. Tedy mluvíme o sirotcích mladších, kteří chodí na základní školu, u těch starších to bude samozřejmě jiné, protože jsou v sirotčinci přítomni jen 2 měsíce v roce a zbytek studují na školách. Protože nikdo z nás včetně sester nemáme s tímto zkušenosti, ještě zkusím zajít do sitorčince v Mbeyi-Iwambi a zeptám se, kolik činí jejich rozpočet na jednoho sirotka.

Foto: klasická scénka z Mahanga;

Pro sponzorované sirotky, kteří studují na okolních středních školách, máme večerní doučování angličtiny, kterému se věnuje Adéla. Eliška se soustředí na školku a Radek nám tu maluje, co je třeba. Holky také natřely okenice, které byli tento týden namontovány a přetřely židle. A já dělám organizátora cestujíc z místa na místo, zařízujíc co se dá stihnout v tom krátkém čase, kdy jsme tady.

Ve středu jsme měli slavnostní uvítání, které je zároveň i rozloučení, protože příští týden odjíždíme. Přišli stařešinové, starostové vesnic Mahango a Simike a také ředitelé základních škol z těchto dvou vesnic, jejichž žáci nám pěkně zazpívali a zatančili.

Foto: holky ze školy tančí pro hosty

Čtvrtek následovalo fotbalové derby mezi Simike a Mahangem. Původně jsem nic takového nechtěl dělat, protože Mahango v posledních dvou letech lehce Simike rozdrtilo. Přesvědčili nás ale, že Simike se zlepšilo a tak jsme jim dali zelenou, ať si hrají. Zápas to byl zajímvaný a napínavý. Určitě vyrovnaný, i když nakonec vyhrálo o gól Mahango, ovšem jen díky tomu, že rozhodčí uznal ofsajd. Největší atrakcí fotbalu jsou tu ovšem fanoušci. Malé holky tu fandí jako největší „ultras”. Posměšné nápěvy na druhou stranu, tanečky, vyhrožování, ale nikdy násilí - bylo to veselé a museli jsme se smát nad tou rivalitou.

Foto: záběry ze sportovního dne a předávání cen

Druhý den byl zase den sportovní, věnovaní soutěžnímu klání pátých až sedmých tříd ze Simike a Mahanga. Akci organizovali ostatní dobrovolníci, protože jsem musel jít s Amrim kupovat školní potřeby a zařizovat štěrk pro školu v Simike. Přijel jsem až na závěr. Všichni byli z toho horka utahaní, špinaví, ale spokojení. Výherci, kteří byli obdarováni drobnými cenami, byli z obou škol, takže nebyla zášť na žádné ze stran.

Video: oslava gólu

Zaplatili jsme školné za dalšího sirotka, který žije opodál s dědou. Jeho otec zemřel a matka je ve špatném zdravotním stavu, proto se o něj stará dědeček. Klučina se jmenuje Athumani.

Foto: Athumani

03 - Byrokracie, mačety a umění přežít

Foto: Adéla na "novém" ojetém kole, které jsme sestrám koupili do Mahanga. Sama s ním dojela z Mbeyi až do Mahanga, přes masivní kopce za nějaké tři hodiny. Samozřejmě v pořádném horku.

Amri Shabani. Všichni o něm tvrdí, jak je chytrý, ale já si tím moc jistý nejsem. Jeho znalost angličtiny je na úrovni dítěte třetí třídy, neschopný reagovat na základní dotazy. Ale třeba je dobrý v jiných předmětech, dáme mu šanci.

Amri je sirotek, za kterého platíme školné na státní střední škole v Utengule. Na základě výsledků zkoušek a prospěchu byl vybrán ke studiu na speciální škole pro talenty. To bylo vloni. My jsme si ale nemohli dovolit takové náklady a proto jsme jej dali na stejnou školu jako všechny ostatní.

Letos jsme se rozhodli, že ho dáme na lepší školu. Jedná se sice také o státní školu, ale mají tam i provizorní internát, kde mohou přespolní studenti spát a soustředit se na studium. Studuje tam i Chacha (čti Čača), další ze sirotků, o kterého se staráme. Se setrou Dorotheou a Amrim jsem jel na okresní školský úřad, který je dál než krajské město Mbeya. Odtud nás poslali na školu, kde by měl Amri přestupovat, tj. Malenga, zjistit, jestli pro něj bude volné místo.

Volné místo pro něj bylo, ředitel byl velmi vstřícný. Nicméně jsme museli druhý den na původní školu do Utengule pro dopis od ředitele, že s přestupem souhlasí. Pro ten účel jsme připravili 3 kopis oficiálních dopisů se žádostmi o přestup pro ředitele, krajského a okresního školního inspektora. Ředitel nebyl moc vstřícný, nicméně s přestupem souhlasil, ale že potřebuje formulář, aby nám mohl dát souhlas. Ten je k dostání v krajském městě Mbeya, kam jsme tedy jeli třetí den, vyzvedli formuláře, okopírovali a nechali Amriho vyfotit (potřebuje 8!!! pasových fotografií).

Takže jsme ještě nic nevyřídili a už jsme utratili spoustu peněz za jízdné, fotky, aj., ztratili spoustu času přejížděním a čekáním na transport a proces přestupu přitom ještě ani nezačal. A pak že je byrokracie jen u nás :-))) Navíc už jsme neměl čas a tak jsme zaangažoval sestry a Amriho, ať proces dokončí (zpět pro potvrzení na starou škol, pak okresní školský komisař a pak snad už snad dostane souhlas a můžeme zaplatit školné). Myslím, že většina lidí by si přestup radši rozmyslela, obzvlášť vesničané, kteří na takové náročné zařizování nemají peníze, zkušenosti ani vyřídilku.

Když jsme byli na škole v Malenze, zaplatil jsem zrovna školné a internát pro Chachu. S uspokojením jsme poznal, že je Chacha mezi učiteli oblíbený, narozdíl od svého bratra Piny (viz předchozí článek). Kromě školného, které není velké, se platí za jídlo a ubytování. To je dost skromné a prostor je málo, stejně jako postelí.

Foto: Chacha ve školní uniformě; pokoj, kde bydlí 14! kluků

Chudák Chacha neměl ještě vyrobenou postel a tak spí se čtrnácti dalšími studenti v malé místnosti (viz foto). Ředitel mi nicméně slíbil, že postel bude do týdne hotová. Je to velice milý a vstřícný chlapík, odpustil nám i část poplatků za stravné. Dal jsem Chachovi ještě peníze na moskytiéru a dovezu mu příští týden matraci.

Když už jsme u toho cestování, pro čerstvého návštěvníka Afriky může být poněkud děsivé, že vidí často lidi z mačetami. Tento nejpoužívanější nástroj Afričanů získal špatnou pověst a nádech hrůzy při různých konfliktech, z nichž nejznámnějším byl ten v Rwandě, kdy téměř milion lidí zahynul rozsekán právě mačetami. Lidé se při takových příležitostí prostě chopí toho, co mají po ruce a většinou je to právě mačeta. Takže se není třeba třást strachy, když proti vám jdou kluci s mačetami nebo si v dala-dale vezou jednu na klíně.

Se sestrou Dorotheou jsme po cestě z okresního úřadu navštívili i babičku, která se stará o pět dětí - sirotků. Přišla za námi, že jí zemřeli dcera i syn na HIV/AIDS v roce 2007, resp. 2009 a starost o čtyři vnuky a jednu vnučku spadl na ni. Sama to nezvládá. Žena má 54 let a děti dosud živila z úrody na poli a vaření piva.

Foto: babička se vnoučaty, o které se stará. Dva starší kluci půjdou k nám do sirotčince

Dva starší kluky si vezmeme do sirotčince. Ten nejstarší nebyl přítomný, prý je to takový výlupek, co nechce studovat ani pracovat a sestra ho tedy nechce. Dvě nejmladší děti si paní nechá, o ty už se bude schopná postarat. Poslali jsme ženu i se všemi dětmi na HIV test do nejbližšího města a řekli jí, ať ty dva kluky přivede, až bude mít výsledky.

Trošku odbočme, abychom si řekli více o mimořádné schopnosti nejchudších lidí přežít. Lidé u nás se často ptají, z čeho tam ti lidé žijí, jak mohou přežít. Afričani jsou mistři v přežití z ničeho. Je to až obdivuhodné. Domky si postaví z přírodních materiálů, žijí z té trochy, co se urodí, stravu mají chudou a obvykle jí jen jednou denně. Vodu mají z potoka, dřevo na oheň z okolí. Ti na vesnici si alespoň mohou sami něco vypěstovat a prodat přebytek. Pokud jim bohové dají dobré počasí, mohou si dovolit koupit si drobné věci, zaplatit školné apod.

Nejhorší situaci zaživají ti, kteří jsou staří, bezmocní, nemocní, samotné matky nebo babičky, kteří opravdu přežívají ze dne na den, ale stejně se nevzdávají. Vemte si například tu babičku se sirotkama. Vaří domácí pivo, aby byla schopná se o ně postarat. To ale neznamená, že by sama byla alkohol pila a mu holdovala. Když jsme byli u maminky matky představené, vyprávěla nám (matka představená), že její maminka vařila, když byli malí, pivo a tím financovala jejich školné. Možností obživy není moc a tak lidé dělají, co se dá.

Skupina Klinika, zredukovaná o několik členů, dělala novou várku mýdla, tak jsem se na ně byl podívat. Odpoledne si pro nás připravili menší uvítání se zpěvy a dárky v podobě umělohmotných náhrdelníků a náušnic pro holky a prsteny pro kluky. Ach, jak jsme byli pyšní :--))))). Večer nám ještě přichystali večeři, skromnou, ale upřímnou. Teď je těžké období pro lidi, protože až do času sklizně je málo jídla a tak se musí šetřit.

Foto: Madawa ze spolku Klinika obdarovává holky; příprava nařezaného mýdla na sušení

Ve škole v Simike jsme provedli kalkulaci nákladů na opravu třídy, nakoupili potřebný materiál a už se začíná stavit. To samé platí i pro školy v Galule a Ilasilo (více později ve speciální reportáži o programu Škola škole).

Ostatní dobrovolníci se konečně také dostali práce. Vaří, malují pokoje, učí ve školce a doučují večer starší sirotky, tu zařídí to, jindy ono, podle mých instrukcí a ulehčují mi hodně práce. Jsem za to rád. O víkendu jsem si na otočku zajel do Arushe nakoupit nějaké batikované obrazy (po cestě mi ukradli mobil), zatímco ostatní dobrovolníci si zajeli zrekreovat se k jezeru Nyasa (také nazývané jezero Malawi).

Foto: žačka ze školky se učí psát; Radek se po domalování koupelny zdraví s dědou Simwabou; sirotek Faustino, který žije se sestrami dělá placky čapáty. Faustino vůbec rád vaří.

02 - Výlet do Galuly

Na sázení rýže nakonec nedošlo, alespoň ne za pomoci našich dobrovolníků, protože jsme museli odjet zpět do města. Svezli jsme se s matkou představenou, která přivezla nové dvoupostele a okenice.

Když jsme jeli „domů” na okraj Iwambi, kde spíme u místního kamaráda, stala se nám ne nezvyklá věc ve zdejších krajích - došel benzín v dala-dala (malá dodávka pro přepravu osob, místní MHD) a jako na potvoru zrovna před kopcem. A do toho ještě tma. Tak jsme vyskočili ven, abychom pomohli zatlačit alespoň na vrchol kopce. Průvodčí neměl v záloze plný kanystr a tak nezbývalo, než počkat, až doběhne k benzínce.



Foto: tak takto vypadá Mbeya, která je rozprostřena všude po okolních kopcích; Eliška sází stromky před misijním domem a klinikou

Ani mu to moc netrvalo a byl za 20 minut zpátky. Já už jsem to zažil víckrát, oni tu jezdí i na výpary, dokud jim benzín nedojde a občas se stane, že na to dojedou. Ostatní Češi se smáli nad myšlenkou, že by se to stalo u nás. Řidič zastaví, vyleze z vozu a oznámí, že došel benzín, ale za chvilku zase pojedeme. Nevím, zda by mu to lidi tolerovali u nás :-)))), ale tady jsme v Africe a dovoleno je všechno.

Časově je náš rozvrh dost zmáčknutý, abychom se vlezli do jednoho měsíce a stihlo se všechno zařídit. Jeli jsme proto hned druhý den ráno s matkou představenou na další dvě školy z programu Škola škole. Po pár kilometrech jsme opustili asfaltové cesty a přes hory, přes doly vydali jsme se k našemu cíli. Po cestě jsme se stavili na jedné z misijí (Mšewe), kde jsme našli dvě wazungu (bělošky) holky z Německa, které dobrovolničí ve školce, abychom po vyložení nějakého materiálu pokračovali v naší cestě.


Foto: prašná cesta podél pohoří z Mbeyi do Galuly; zákrut řeky Songwe v Galule

V jednom úseku trasy, kde se jelo z kopce do prudkých zatáček, nás matka představená upozornila, že tam do nedávna přepadávali bandité auta a autobusy. Vyvlekli vždy lidi z busu, okradli, některé zmlátili a to se dělo často. Proto tam vláda udělala asfaltovou cestu, jen asi kilometr nebo dva, aby těmto přepadům zabránila.


Foto: posádka vozu na cestě - zleva řidič Deo, Ondra, Adéla, Mama Mkuu, Eliška, sestra z Mšewe a Radek

Ubytovaní jsme byli na farním domě s místním knězem, holky spaly vedle v budově u sester. Na místě stojí krásný kostel z roku 1901, který postavili němečtí bratří. Okolí je poutavé pro oko, kopcovitá krajina s v tomto čase opuchlou řekou Songwe tekoucí do velkého jezera Rukwa plného krokodýlů. Roste tu i dost baobabů, krásných ve své mohutnosti a majestátnosti.


Foto: krásný starobylý kostel v Galule

Protože Galula, jak se toto místo jmenuje, je i domovem matky představené, navštívili jsme i její maminku, vitální stařenku, která ve svém věku 71 let se stará o pět sirotků a ještě si pro nás hodila i taneček, za který by se leckterá mladice nemusela stydět.


Foto: u maminky matky představené (druhá zleva); pyšná maminka v nemocnici v Mwambani; dětské oddělení nemocnice tamtéž

Navštívili jsme dvě další školy, které jsou zapojeny do programy Škola škole - Galula a Ilasilo, které mají své partnerské školy v Dubňanech a Mutěnicích. Programu Škola škole a jeho průběhu tady bude věnována samostatná reportáž. Návštěva těchto škol, analyzování situace a rozpočtu a vydání zakázek řemeslníkům byl vlastně náš hlavní cíl tohoto putování do Galuly.

Udělali jsme si i výlet k jezeru Rukwa, kde jsme koupili ryby, také jsme navštívili nemocnici patřící církvi ve městě poblíž. Cesta byla zajímavá už tím, že se nám prašná silnice proměnila v řeku, protože se vylila řeka Songwe a z polí lidí si udělala jezírka. Zmizely i kusy cesty, ale naštěstí jsme všechno projeli a zastavili se i podívat, jak se těží zlato, které tu místní lidé těží za pomocí primitivních nástrojů.


Foto: silnice zaplavená řekou Songwe; matka představená si zkouší, jaké to je být rybářem; sušení úlovku v rybářské vesničce


Foto: rybářské loďky na březích jezera Rukwa; úlovek, který jsme si odvezli s sebou