04 - Lepší použité než nové

Po návratu na nás čekali dva noví sirotci - Abu a Ayubu, bratři, o kterých jsme psali v předchozí reportáži. Rychle se otrkali a teď už chodí na základku do Mahanga. Holky s Radkem šli klukům nakoupit uniformy, boty, ponožky a další ošacení, zatímco já s Amrim jsme jeli na okresní úřad - další bitva o jeho přestup na druhou školu.

Foto: Abu a Ayubu si vybírají s Eliščinou pomocí boty; Ayubu a Abu v nových uniformách

Bitvu jsme prohráli, nebyl přítomen nikdo, kdo by nám pomohl a tak jsem to nechal už na Amrim, ať cestuje a zařizuje. To se mu nakonec ke konci týdne podařilo, po značném úsilí, musím říct a tak jsem s ním v sobotu jel na nákupy potřebných věcí na internát (matrace, boty, batoh apod.) a v pondělí může nastoupit.

Ještě se rychle zmíním o nákupu bot. Existují tu dvě možnosti: jedna je koupit krásné nové boty z Číny za nízkou cenu. Jejich životnost se dá počítat na dny, v lepším případě na měsíce. Kvalita je nízká s důrazem na pěkný vzhled. Pokud ovšem chcete kvalitu, která vydrží, musíte sáhnout po druhé možnosti, což jsou použité boty z Evropy. I když jsou ochozené, většinou se dá vybrat slušně zachovalá obuv špičkové kvality za nízkou cenu. Proto klukům kupujeme většinou právě tyto boty z pravé kůže s pevnou podrážkou vyrobené v Evropě.

Se sestrama jsme projednávali, kolik bude stát vydržovat jednoho sirotka na rok, tzn. jídlo, ošacení, zdravotní péče, školní pomůcky atd. Dospěli jsme k číslu cca 420 000 TSh, tedy něco kolem 6500 Kč na jednoho sirotka na jeden rok. Tedy mluvíme o sirotcích mladších, kteří chodí na základní školu, u těch starších to bude samozřejmě jiné, protože jsou v sirotčinci přítomni jen 2 měsíce v roce a zbytek studují na školách. Protože nikdo z nás včetně sester nemáme s tímto zkušenosti, ještě zkusím zajít do sitorčince v Mbeyi-Iwambi a zeptám se, kolik činí jejich rozpočet na jednoho sirotka.

Foto: klasická scénka z Mahanga;

Pro sponzorované sirotky, kteří studují na okolních středních školách, máme večerní doučování angličtiny, kterému se věnuje Adéla. Eliška se soustředí na školku a Radek nám tu maluje, co je třeba. Holky také natřely okenice, které byli tento týden namontovány a přetřely židle. A já dělám organizátora cestujíc z místa na místo, zařízujíc co se dá stihnout v tom krátkém čase, kdy jsme tady.

Ve středu jsme měli slavnostní uvítání, které je zároveň i rozloučení, protože příští týden odjíždíme. Přišli stařešinové, starostové vesnic Mahango a Simike a také ředitelé základních škol z těchto dvou vesnic, jejichž žáci nám pěkně zazpívali a zatančili.

Foto: holky ze školy tančí pro hosty

Čtvrtek následovalo fotbalové derby mezi Simike a Mahangem. Původně jsem nic takového nechtěl dělat, protože Mahango v posledních dvou letech lehce Simike rozdrtilo. Přesvědčili nás ale, že Simike se zlepšilo a tak jsme jim dali zelenou, ať si hrají. Zápas to byl zajímvaný a napínavý. Určitě vyrovnaný, i když nakonec vyhrálo o gól Mahango, ovšem jen díky tomu, že rozhodčí uznal ofsajd. Největší atrakcí fotbalu jsou tu ovšem fanoušci. Malé holky tu fandí jako největší „ultras”. Posměšné nápěvy na druhou stranu, tanečky, vyhrožování, ale nikdy násilí - bylo to veselé a museli jsme se smát nad tou rivalitou.

Foto: záběry ze sportovního dne a předávání cen

Druhý den byl zase den sportovní, věnovaní soutěžnímu klání pátých až sedmých tříd ze Simike a Mahanga. Akci organizovali ostatní dobrovolníci, protože jsem musel jít s Amrim kupovat školní potřeby a zařizovat štěrk pro školu v Simike. Přijel jsem až na závěr. Všichni byli z toho horka utahaní, špinaví, ale spokojení. Výherci, kteří byli obdarováni drobnými cenami, byli z obou škol, takže nebyla zášť na žádné ze stran.

Video: oslava gólu

Zaplatili jsme školné za dalšího sirotka, který žije opodál s dědou. Jeho otec zemřel a matka je ve špatném zdravotním stavu, proto se o něj stará dědeček. Klučina se jmenuje Athumani.

Foto: Athumani

03 - Byrokracie, mačety a umění přežít

Foto: Adéla na "novém" ojetém kole, které jsme sestrám koupili do Mahanga. Sama s ním dojela z Mbeyi až do Mahanga, přes masivní kopce za nějaké tři hodiny. Samozřejmě v pořádném horku.

Amri Shabani. Všichni o něm tvrdí, jak je chytrý, ale já si tím moc jistý nejsem. Jeho znalost angličtiny je na úrovni dítěte třetí třídy, neschopný reagovat na základní dotazy. Ale třeba je dobrý v jiných předmětech, dáme mu šanci.

Amri je sirotek, za kterého platíme školné na státní střední škole v Utengule. Na základě výsledků zkoušek a prospěchu byl vybrán ke studiu na speciální škole pro talenty. To bylo vloni. My jsme si ale nemohli dovolit takové náklady a proto jsme jej dali na stejnou školu jako všechny ostatní.

Letos jsme se rozhodli, že ho dáme na lepší školu. Jedná se sice také o státní školu, ale mají tam i provizorní internát, kde mohou přespolní studenti spát a soustředit se na studium. Studuje tam i Chacha (čti Čača), další ze sirotků, o kterého se staráme. Se setrou Dorotheou a Amrim jsem jel na okresní školský úřad, který je dál než krajské město Mbeya. Odtud nás poslali na školu, kde by měl Amri přestupovat, tj. Malenga, zjistit, jestli pro něj bude volné místo.

Volné místo pro něj bylo, ředitel byl velmi vstřícný. Nicméně jsme museli druhý den na původní školu do Utengule pro dopis od ředitele, že s přestupem souhlasí. Pro ten účel jsme připravili 3 kopis oficiálních dopisů se žádostmi o přestup pro ředitele, krajského a okresního školního inspektora. Ředitel nebyl moc vstřícný, nicméně s přestupem souhlasil, ale že potřebuje formulář, aby nám mohl dát souhlas. Ten je k dostání v krajském městě Mbeya, kam jsme tedy jeli třetí den, vyzvedli formuláře, okopírovali a nechali Amriho vyfotit (potřebuje 8!!! pasových fotografií).

Takže jsme ještě nic nevyřídili a už jsme utratili spoustu peněz za jízdné, fotky, aj., ztratili spoustu času přejížděním a čekáním na transport a proces přestupu přitom ještě ani nezačal. A pak že je byrokracie jen u nás :-))) Navíc už jsme neměl čas a tak jsme zaangažoval sestry a Amriho, ať proces dokončí (zpět pro potvrzení na starou škol, pak okresní školský komisař a pak snad už snad dostane souhlas a můžeme zaplatit školné). Myslím, že většina lidí by si přestup radši rozmyslela, obzvlášť vesničané, kteří na takové náročné zařizování nemají peníze, zkušenosti ani vyřídilku.

Když jsme byli na škole v Malenze, zaplatil jsem zrovna školné a internát pro Chachu. S uspokojením jsme poznal, že je Chacha mezi učiteli oblíbený, narozdíl od svého bratra Piny (viz předchozí článek). Kromě školného, které není velké, se platí za jídlo a ubytování. To je dost skromné a prostor je málo, stejně jako postelí.

Foto: Chacha ve školní uniformě; pokoj, kde bydlí 14! kluků

Chudák Chacha neměl ještě vyrobenou postel a tak spí se čtrnácti dalšími studenti v malé místnosti (viz foto). Ředitel mi nicméně slíbil, že postel bude do týdne hotová. Je to velice milý a vstřícný chlapík, odpustil nám i část poplatků za stravné. Dal jsem Chachovi ještě peníze na moskytiéru a dovezu mu příští týden matraci.

Když už jsme u toho cestování, pro čerstvého návštěvníka Afriky může být poněkud děsivé, že vidí často lidi z mačetami. Tento nejpoužívanější nástroj Afričanů získal špatnou pověst a nádech hrůzy při různých konfliktech, z nichž nejznámnějším byl ten v Rwandě, kdy téměř milion lidí zahynul rozsekán právě mačetami. Lidé se při takových příležitostí prostě chopí toho, co mají po ruce a většinou je to právě mačeta. Takže se není třeba třást strachy, když proti vám jdou kluci s mačetami nebo si v dala-dale vezou jednu na klíně.

Se sestrou Dorotheou jsme po cestě z okresního úřadu navštívili i babičku, která se stará o pět dětí - sirotků. Přišla za námi, že jí zemřeli dcera i syn na HIV/AIDS v roce 2007, resp. 2009 a starost o čtyři vnuky a jednu vnučku spadl na ni. Sama to nezvládá. Žena má 54 let a děti dosud živila z úrody na poli a vaření piva.

Foto: babička se vnoučaty, o které se stará. Dva starší kluci půjdou k nám do sirotčince

Dva starší kluky si vezmeme do sirotčince. Ten nejstarší nebyl přítomný, prý je to takový výlupek, co nechce studovat ani pracovat a sestra ho tedy nechce. Dvě nejmladší děti si paní nechá, o ty už se bude schopná postarat. Poslali jsme ženu i se všemi dětmi na HIV test do nejbližšího města a řekli jí, ať ty dva kluky přivede, až bude mít výsledky.

Trošku odbočme, abychom si řekli více o mimořádné schopnosti nejchudších lidí přežít. Lidé u nás se často ptají, z čeho tam ti lidé žijí, jak mohou přežít. Afričani jsou mistři v přežití z ničeho. Je to až obdivuhodné. Domky si postaví z přírodních materiálů, žijí z té trochy, co se urodí, stravu mají chudou a obvykle jí jen jednou denně. Vodu mají z potoka, dřevo na oheň z okolí. Ti na vesnici si alespoň mohou sami něco vypěstovat a prodat přebytek. Pokud jim bohové dají dobré počasí, mohou si dovolit koupit si drobné věci, zaplatit školné apod.

Nejhorší situaci zaživají ti, kteří jsou staří, bezmocní, nemocní, samotné matky nebo babičky, kteří opravdu přežívají ze dne na den, ale stejně se nevzdávají. Vemte si například tu babičku se sirotkama. Vaří domácí pivo, aby byla schopná se o ně postarat. To ale neznamená, že by sama byla alkohol pila a mu holdovala. Když jsme byli u maminky matky představené, vyprávěla nám (matka představená), že její maminka vařila, když byli malí, pivo a tím financovala jejich školné. Možností obživy není moc a tak lidé dělají, co se dá.

Skupina Klinika, zredukovaná o několik členů, dělala novou várku mýdla, tak jsem se na ně byl podívat. Odpoledne si pro nás připravili menší uvítání se zpěvy a dárky v podobě umělohmotných náhrdelníků a náušnic pro holky a prsteny pro kluky. Ach, jak jsme byli pyšní :--))))). Večer nám ještě přichystali večeři, skromnou, ale upřímnou. Teď je těžké období pro lidi, protože až do času sklizně je málo jídla a tak se musí šetřit.

Foto: Madawa ze spolku Klinika obdarovává holky; příprava nařezaného mýdla na sušení

Ve škole v Simike jsme provedli kalkulaci nákladů na opravu třídy, nakoupili potřebný materiál a už se začíná stavit. To samé platí i pro školy v Galule a Ilasilo (více později ve speciální reportáži o programu Škola škole).

Ostatní dobrovolníci se konečně také dostali práce. Vaří, malují pokoje, učí ve školce a doučují večer starší sirotky, tu zařídí to, jindy ono, podle mých instrukcí a ulehčují mi hodně práce. Jsem za to rád. O víkendu jsem si na otočku zajel do Arushe nakoupit nějaké batikované obrazy (po cestě mi ukradli mobil), zatímco ostatní dobrovolníci si zajeli zrekreovat se k jezeru Nyasa (také nazývané jezero Malawi).

Foto: žačka ze školky se učí psát; Radek se po domalování koupelny zdraví s dědou Simwabou; sirotek Faustino, který žije se sestrami dělá placky čapáty. Faustino vůbec rád vaří.

02 - Výlet do Galuly

Na sázení rýže nakonec nedošlo, alespoň ne za pomoci našich dobrovolníků, protože jsme museli odjet zpět do města. Svezli jsme se s matkou představenou, která přivezla nové dvoupostele a okenice.

Když jsme jeli „domů” na okraj Iwambi, kde spíme u místního kamaráda, stala se nám ne nezvyklá věc ve zdejších krajích - došel benzín v dala-dala (malá dodávka pro přepravu osob, místní MHD) a jako na potvoru zrovna před kopcem. A do toho ještě tma. Tak jsme vyskočili ven, abychom pomohli zatlačit alespoň na vrchol kopce. Průvodčí neměl v záloze plný kanystr a tak nezbývalo, než počkat, až doběhne k benzínce.



Foto: tak takto vypadá Mbeya, která je rozprostřena všude po okolních kopcích; Eliška sází stromky před misijním domem a klinikou

Ani mu to moc netrvalo a byl za 20 minut zpátky. Já už jsem to zažil víckrát, oni tu jezdí i na výpary, dokud jim benzín nedojde a občas se stane, že na to dojedou. Ostatní Češi se smáli nad myšlenkou, že by se to stalo u nás. Řidič zastaví, vyleze z vozu a oznámí, že došel benzín, ale za chvilku zase pojedeme. Nevím, zda by mu to lidi tolerovali u nás :-)))), ale tady jsme v Africe a dovoleno je všechno.

Časově je náš rozvrh dost zmáčknutý, abychom se vlezli do jednoho měsíce a stihlo se všechno zařídit. Jeli jsme proto hned druhý den ráno s matkou představenou na další dvě školy z programu Škola škole. Po pár kilometrech jsme opustili asfaltové cesty a přes hory, přes doly vydali jsme se k našemu cíli. Po cestě jsme se stavili na jedné z misijí (Mšewe), kde jsme našli dvě wazungu (bělošky) holky z Německa, které dobrovolničí ve školce, abychom po vyložení nějakého materiálu pokračovali v naší cestě.


Foto: prašná cesta podél pohoří z Mbeyi do Galuly; zákrut řeky Songwe v Galule

V jednom úseku trasy, kde se jelo z kopce do prudkých zatáček, nás matka představená upozornila, že tam do nedávna přepadávali bandité auta a autobusy. Vyvlekli vždy lidi z busu, okradli, některé zmlátili a to se dělo často. Proto tam vláda udělala asfaltovou cestu, jen asi kilometr nebo dva, aby těmto přepadům zabránila.


Foto: posádka vozu na cestě - zleva řidič Deo, Ondra, Adéla, Mama Mkuu, Eliška, sestra z Mšewe a Radek

Ubytovaní jsme byli na farním domě s místním knězem, holky spaly vedle v budově u sester. Na místě stojí krásný kostel z roku 1901, který postavili němečtí bratří. Okolí je poutavé pro oko, kopcovitá krajina s v tomto čase opuchlou řekou Songwe tekoucí do velkého jezera Rukwa plného krokodýlů. Roste tu i dost baobabů, krásných ve své mohutnosti a majestátnosti.


Foto: krásný starobylý kostel v Galule

Protože Galula, jak se toto místo jmenuje, je i domovem matky představené, navštívili jsme i její maminku, vitální stařenku, která ve svém věku 71 let se stará o pět sirotků a ještě si pro nás hodila i taneček, za který by se leckterá mladice nemusela stydět.


Foto: u maminky matky představené (druhá zleva); pyšná maminka v nemocnici v Mwambani; dětské oddělení nemocnice tamtéž

Navštívili jsme dvě další školy, které jsou zapojeny do programy Škola škole - Galula a Ilasilo, které mají své partnerské školy v Dubňanech a Mutěnicích. Programu Škola škole a jeho průběhu tady bude věnována samostatná reportáž. Návštěva těchto škol, analyzování situace a rozpočtu a vydání zakázek řemeslníkům byl vlastně náš hlavní cíl tohoto putování do Galuly.

Udělali jsme si i výlet k jezeru Rukwa, kde jsme koupili ryby, také jsme navštívili nemocnici patřící církvi ve městě poblíž. Cesta byla zajímavá už tím, že se nám prašná silnice proměnila v řeku, protože se vylila řeka Songwe a z polí lidí si udělala jezírka. Zmizely i kusy cesty, ale naštěstí jsme všechno projeli a zastavili se i podívat, jak se těží zlato, které tu místní lidé těží za pomocí primitivních nástrojů.


Foto: silnice zaplavená řekou Songwe; matka představená si zkouší, jaké to je být rybářem; sušení úlovku v rybářské vesničce


Foto: rybářské loďky na březích jezera Rukwa; úlovek, který jsme si odvezli s sebou

01 - První týden

Kolikátý že je to můj výlet do Afriky? Už to ani nepočítám. Tradičně jsme přiletěli do Daru, tentokrát čtyři dobrovolníci - Eliška, Adéla, Radek a já (Ondra). V Daru jsme se moc nezdržovali a po jednom dni jeli do Mahanga.

Cestou jsme viděli několik převrácených náklaďáků a také, což bylo dost znepokojující, autobus, který nějakým způsobem sjel ze srázu řeky (viz foto). Nejeli jsme až do Mbeyi, ale nechali se vysadit před ní, v městečku Mswiswi, odkud jsme šli pěšky s našimi dvacetikilovými batohy do Mahanga, nějakých osm kilometrů. Ke konci už byla tma, ale svítili jsme si mobily.

Foto: převrácený autobus ve srázu u řeky Rufiji po cestě z Daru do Mbeyi; smažení broučci jako místní pochoutka

Trošku jsme sestry překvapili, bylo nás nečekaně moc, byl nás s dělníky plný dům. Čekal nás i Michal, který přijel těsně před vánocemi a krátce po našem příjezdu nás opustil, předávajíc nám pomyslné žezlo. Abychom ulehčili přetíženému baráku, odjeli jsme hned druhý den do Mbeyi za matkou představenou (Mama Mkuu), se kterou jsem probíral rozvrh našeho pobytu a podrobnosti kolem financování projektů a dalších plánů.

Foto: panorama misije v současném stavu; přístavek u misijního domu, který slouží i jako malý sirotčinec;

Druhý den jsme také, společně s Michalem, navštívili dědu Simwabu, který byl zrovna u své manželky v Mbeyi. Já jsem měl čas si promluvit s Adélou, naší adoptivní dcerou, kterou s manželkou sponzorujeme na soukromé střední škole. Velice bystrá holka, její angličtina poskočila o padesát procent, vyniká v matematice a chce být pilotkou.

Po krátkém pobytu v Mbeyi jsme se vrátili na misijní dům, do naší základny. Protože Chacha (čti Čača), sirotek žijící se sestrami odjel v pondělí do školy, potřeboval nějaké věci jako košili a nové kalhoty k uniformě, boty atd. a tak jsme ho vzali do města na nákupy. Chachu a jeho dva bratry si možná pamatujete z loňska. Přivedli jsme je vloni k sestrám, protože jim umřela maminka a neměli kde zůstat. Starší kluky (Chacha a Pina) jsme daly na internát a mladší (Faustino) bydlí se sestrami celý rok.

Foto: zkoušení velikosti choditel s Chachou; nákup látky na školní uniformu

Bohužel jeden z bratrů, Pina, se dal na špatnou cestu, začal se vyhýbat škole, kouřit trávu (=marihuanu) a pro velmi závažný přestupek a zločin byl vyloučen ze školy. Chvíli pobýval u sester, ale pak od nich utekl a žije v Mswiswi. O někoho takového se samozřejmě starat nechceme a Pina si tak vybral svůj osud. Je to zvláštní, když zvážíme, že jeho dva bratři jsou takoví dobří kluci.

Letos přišli deště dřívěji než jiné roky a tak prší každý den. Vegetace je sytě zelená a hustá, všichni na polích a cesty samé bahno. Žáby nám dávají dobrou noc a když není zamračené, kocháme se krásou noční oblohy hustě poseté hvězdami.

Co se týká misijního domu, tak už tu máme skoro úplný komfort, včetně sprchy!!! a splachovacích záchodů přímo v budově. Voda sice teče dost málo, ale i tak je to luxus oproti loňsku. Vedlejší budova, kde bydlí kluci - sirotci už je vymalovaná, s okny a dveřmi a dvěmi dvoupostelemi. Na cestě jsou další dvě dvoupostele a na misijní dům skleněná okna.

Foto: plně modernizovaný záchod vevnitř misije.

Se začátkem školního vyučování jsme navštívili i dvě místní školy, které jsou v programu Škola škole. Jejich partnerské školy v ČR sesbírali peníze, které se použijí na dětmi zvolený účel. Do druhé školy jsme se museli trošku brodit blátem, ale nikdo si nestěžoval.

Foto: Eliška zdolává potok v Mahangu po cestě na ZŠ Simike; zkratka do Simike bylo kluzká a špinavá; Radkův proslov na škole v Simike

Musím říct, že ostatní dobrovolníci, ačkoliv jsou tu poprvé, jsou velice přizpůsobiví a vůbec si nestěžují, spíš naopak. Místní strava jim chutná, cestování nevadí a celkově se jim tu líbí. Uvidíme, jestli jim to vydrží, až půjdou zítra na pole sázet rýži …. :-)